Před několika lety přestoupila do mé třídy v průběhu školního roku dívka, která pocházela ze sociálně velmi slabých poměrů. Situace v její rodině vygradovala tak, že ona i mladší bratr skončili v dětském domově v našem městě. Byla neprůbojná, zamlklá, stranila se kolektivu. Jednou jsme v angličtině dělali projekt o Evropě a na ni vyšlo Dánsko. Po hodině, když odcházela ze třídy se na mě obrátila a ve dveřích mi řekla, že angličtina jí dřív nebavila, ale teď je to vlastně docela fajn a zajímavé. Začaly jsme se spolu bavit – zeptala jsem se, jestli je spokojená s Dánskem, které na ni víceméně zbylo. Odpověděla, že ano, protože netušila, že v Kodani je socha malé mořské víly a že příběh o ní „vymyslel“ dánský autor. Odmalička prý miluje vílu Ariel a když byla malá, vždycky si přála dostat jí k Vánocům. Posmutněle pak dodala, že ji ale nikdy nedostala. Vzpomněla jsem si na náš rozhovor před vánoční besídkou … Denisa se nestala příliš oblíbenou, takže dostala od spolužáků pouze dárky typu „všichni ode mě dostanou jeden perníček“, které našli i všichni ostatní. Její jméno bylo napsáno pouze na jediném balíčku. Koutkem oka jsem ji nenápadně pozorovala a můžu odpřísáhnout, že jsem asi neviděla větší nadšení z dárku, než když Denisa vyndala z krabičky přívěsek na klíče s Ariel a udiveně se rozhlížela kolem sebe. Bylo jí tehdy 14. Až do maturity, kdy jsem ji ztratila z dohledu, ho nosila připnutý na batohu. Vždycky jsem se musela usmát, když jsme ho zahlédla. Vlastně se usmívám i teď, když si na to vzpomenu. Tak nevím, která z nás měla větší radost.
Mám dvě děti a těm jsem nakoupila spoustu věcí a velkou částí z nich jsem jim udělala opravdu radost. U synka vede Lego a dřevěné vláčky, u mladší dcerky třeba sestřička od Fisher Price. Ale největší radost jsem viděla v očích chlapečka, ke kterému jsem jako „teta“ chodila do kojeneckého ústavu. A tu radost v nich měl možná o to větší, že jinak byla jeho očka slepá..Byl pro svůj handicap v kojeňáčku dlouho a když jsem mu k Vánocům mohla suplovat Ježíska, byla jsem šťastnější, než většina dětí o Vánocích. Dostal hmatové a sluchové hračičky pro rozvoj motoriky a smyslů a byl nadšený..
Svým dětem dělám radost hračkami pravidelně. Když jsme však byly s mladší dcerou v nemocnici, kde byla hospitalizována a viděla jsem, v jakém stavu a množství jsou hračky, které tam mají k dispozici nemocné děti, rozhodla jsem se to změnit. S dětmi jsme prošli pokojíček, vyřadili krabici s hračkami, ze kterých již vyrostly nebo se rozhodly je darovat a odvezli jsme je tam. Radost jsme udělali nejen všem dětem v nemocnici, ale opravdovou radost z toho měly i naše děti, které teď pravidelně dávají stranou hračky pro nemocné děti.
